Klub chovatelů holubů českých bubláků

Arabský bublák

21.01.2010 22:50

 

Jedním z plemen, která se v poslední době v Evropě značně rozšiřují a které velmi razantně nastoupilo i k nám je arabský bublák, který tak rozšířil oblíbenou skupinu holubů zvláštních hlasových projevů - bubláků, jež se dlouho zdála neměnná a uzavřená.
Arabský bublák pochází – jak už jeho jméno napovídá – z arabských zemí Předního Východu. Údajně jde o jedno z nejstarších plemen skupiny bubláků, které v Evropě v průběhu času upadlo v zapomenutí a znovu se zde rozšířilo až teprve v polovině minulého století. Do Německa bylo znovu importováno až po 2. světové válce a jeho obliba tam rok od roku stoupá (Müller 2001). Odtud se postupně rozšířilo do dalších evropských zemích a v posledních 20 letech se výrazně šíří i k nám.
Ve staré odborné holubářské literatuře bychom toto zajímavé plemeno našli pod celou řadou různých místních názvů – holub z Mekky, smějící se holub, štěkající jemenský holub,  syrský hladkohlavý bublák, nebo súdánský smějící se holub, jde ale stále o totéž plemeno, chované v různých lokálních podobách v jednotlivých zemích arabského světa (Schütte 1994). Za jeho místní formu je považován i siamský, či thajský bublák, kam se tento holub rozšířil vlivem islámu, nebo holub Kokah, známý v Indii za dynastie Velkých Mogulů. Jako štěkající jemenský holub je známý i v Polsku a před časem se pod tímto názvem objevoval i na slovenských výstavách. V Mekce (Saudská Arábie) je nazýván „Sanhadži“, svatý poutníků (Péterfi 1977). Z Mekky byl také v 50. a 60. letech reimportován do Evropy.


Tvarově jde o velmi jednoduchého, skoro by se dalo říci nezajímavého holuba, v čem tedy spočívá pramen jeho obliby, který se projevuje v jeho téměř explozivním šíření? Zdá se, že především v kvalitě jeho bublání. (Jak už bylo dříve vysvětleno, bubláci bublají jen u nás, jinde bubnují, troubí, nebo se smějí). Na rozdíl od tradičních evropských plemen bubláků, jimž bylo v průběhu posledních dvou století většinou našlechtěna řada dalších průvodních znaků a estetických efektů, jako kresba, barva, pernaté ozdoby, velikost, což nepochybně rozptýlilo pozornost chovatelů k bublání, arabský bublák vypadá skromně, téměř chudě - ale bublá. Bublá téměř stále, dalo by se říci při každé příležitosti. Dnes je to jediný bublák, kterého běžně uslyšíte bublat i na výstavě, ve výstavních klecích. V literatuře se uvádí, že jeho hlasový projev (bublání) se poněkud odlišuje od ostatních plemen bubláků, v Evropě běžných, pocházejících většinou z bubláků bucharských, či ruských, je v celé pestré řadě zvukových nuancí, připomínajících smích, bubnování i zpěv.


Jak má tento holub, která bývá charakterizován jako holub, který velikostí a tvarem připomíná menšího polního holuba velmi živého temperamentu, ale současně velmi krotkého a přítulného a jehož osobitým znakem je bublání podobné smíchu, které se nevyskytuje u žádného jiného plemena, podle stávajícího vzorníku vypadat?


Hlava je poměrně malá, oválně zaoblená, hladká. Oči jsou u všech barevných rázů tmavé; obočnice jsou úzké, podle barvy opeření šedé až světle masové. Zobák je středně dlouhý, u bílých masově zbarvený, u ostatních světle rohový; u  tmavých barev je přípustná jehla. Krk je středně dlouhý, s pokud možno dobře vyvinutým lalůčkem. Křídla jsou středně dlouhá a dobře kryjí záda. Ocas je středně dlouhý a dobře složený, opeření je dobře přilehlé. Nohy jsou středně dlouhé, neopeřené; barva drápků nehraje roli. Postava celkově typem a tvarem odpovídá menšímu polnímu holubovi, hruď je dobře zaoblená, širší, záda jsou středně dlouhá, mírně širší a mírně spadající.


Arabští bubláci se vyskytují v celé řadě barevných a kresebných rázů – jsou bílí, černí, modří s černými pruhy, modří kapratí, žlutě atlasoví, červeně atlasoví, dominantně červení a žlutí, červeně a žlutě plaví, straky v černé, modré, dominantní červené a žluté barvě. Jednobarevní mají pokud možno čistou barvu, modří se vyskytují od světlé až k tmavě modré; červeně atlasoví mají červený lesk na krku a horní hrudi a šedomodré mourované štíty s tmavými pruhy (načervenalý nádech je přípustný) načervenalé vnitřní části letek a tmavý ocasní pruh. Žlutě atlasoví mají žlutý krk a horní hruď, šedomodré mourované štíty křídel s tmavými pruhy (nažloutlý nádech je přípustný), nažloutlé vnitřní části ručních letek a tmavý ocasní pruh. Barva hlavy u modrých a atlasových je zpravidla světlejší, než barva krku. Straky by měly mít pokud možno pravidelnou kresbu, jedinci s několika bílými, či barevnými pery nejsou považováni za straky.


Za vady se u arabských bubláků považuje hrubé tělo, hrubá, silná a hranatá hlava, pernaté ozdoby na hlavě, hrubé nebo červené obočnice, černý zobák, chybějící lalůček, svěšená křídla, otevřená záda, punčošky, kadeřavé peří, hrubé nedostatky kresby u strak.
Při posuzování se klade důraz na jednotlivé rysy v tomto pořadí - celkový dojem - tvar hlavy a těla – lalůček - barva očí a zobáku - barva a kresba. Při této příležitosti vytyčuje vzorník i požadavek, aby podle možnosti byli holubi povzbuzeni k hlasovému projevu, abychom se ujistili o přítomnosti jejich nejdůležitějších vlastností; bublání, v praxi je však tento požadavek z víceméně technických důvodů splnitelný jen obtížně. Arabští bubláci se kroužkují kroužkem č. 7.


Co může toto pro nás nové, ale zajímavé plemeno dnes našim chovatelům nabídnout? Milovníkům hlasových projevů holubů především intenzivní bublání. Ale ani další přednosti, jako je poměrně snadný chov a nevelká spotřeba nelze opomenout. Po chovné stránce se arabský bublák jeví jako bezproblémový, temperamentní, ale zároveň krotký, velice plodný, dobře odchovávající holoubata, snad jedinou výtku je možno vznést k poměrně brzkému opuštění hnízda a novému nasedání. Přes tuto drobnou výtku ho lze využít i jako krmiče menších plemen, zejména vzácných plemen rejdičů. Lze ho chovat jak voliérově, tak ve volném chovu.


Nezanedbatelná je i estetická stránka. Je to holub prostých, střídmých, téměř nenápadných tvarů, ale některé barevné rázy, např. žlutě atlasoví, nebo červeně atlasoví jsou barevně ojedinělé, pozoruhodné a velmi atraktivní. U nás se arabští bubláci zatím objevují v těch nejobvyklejších (a také finančně nejpřístupnějších) rázech, jako jsou bílí, nebo dominantně žlutí, ale jistě se časem objeví i rázy další.


Pozornost při posuzování těchto holubů u nás je třeba věnovat především dobře vyvinutému lalůčku, který je jedním z hlavních znaků plemena a tvaru hlavy, která často bývá nedostatečně zaoblená. Pozornost je třeba věnovat i možnému výskytu kříženců stávajících barevných rázů na našich výstavách, které při poměrně omezeném chovném materiálu nelze vyloučit a vzhledem k dosavadní absenci některých rázů u nás mohou být za ně vydávány. Je proto užitečné, aby naši posuzovatelé při návštěvě velkých zahraničních výstav věnovali část své pozornosti i tomuto progresivnímu plemeni, neboť i zde platí, je lépe jednou vidět, než dvakrát slyšet.


Arabský bublák je jedním z nově se objevujících plemen na našich výstavách a jistě dále přispěje k jejich zpestření. Přízni našich chovatelů, včetně začátečníků, ho lze jen a jen doporučit.

 

Autor: Dr. Sylvestr Chrastil

Fotografie: Z. Gorgoň

 

 

 Arabský bublák bílý

 

Arabský bublák žlutý

 

 

 

 

 

 

 

© 2009-2014 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba www stránek zdarmaWebnode